Německý fotograf a český spisovatel našli v česko-bavorském příhraničí krásu v zániku / Ein deutscher Fotograf und ein tschechischer Schriftsteller fanden im böhmisch-bayerischen Grenzgebiet die Schönheit im Verfall
Nové zprávy o Opuštěných zázracích
Xxxxxxxx
18. 1. 2022
Xxxxxx xxxxx xxx xxxxxxx xxx xxx xxxxx xx x.
Xxxxxxx xxxx x xxxxx xx.
Máme obrovskou radost!
Kde si koupíte Opuštěné zázraky?
Od pátku 22. 10. 2021 je Lymfom City v celostátní distribuční síti Kosmas. Ptejte se svého knihkupce nebo objednávejte on-line.
Knihu můžete koupit také přímo ve Velariu.
Tajemství, rozklad, pokřivení i naděje – to vše v knize bezmála 70 černobílých obrazů a 6 poetických črt pasovského fotografa a původem vimperského autora ze společných toulek zapadlými zákoutími Šumavy.
Geheimnis, Verfall, Verwandlung und Hoffnung – all dies in einem Buch mit fast 70 Schwarzweißbildern und 6 poetischen Skizzen eines Passauer Fotografen und eines Autors aus Winterberg über ihre gemeinsamen Streifzüge durch die Ecken der Grenzregion Böhmerwald.
Poklad a křik
Posledními stopami po slavné vimperské meyrovské sklárně jsou komín a zámeček, který vypadá spíš jako opuštěný sklad zeleniny, i když z něj za našeho dětství udělali hudební školu.
U sklárny mě napadá vždycky stejná otázka: Je naším údělem sledovat postupné mizení skutečnosti, kterou důvěrně známe a celý život obýváme, přitom stárnout a měnit se ve svědky toho, jak nová skutečnost, patřící mladým, a často nesrozumitelným já a jejich představám, osidluje tento svět?
Ano, protože je to přirozené.
Je to nevyhnutelné.
Je to správné.
Ale neplatí to vždycky.
V pátek 18. října 2018 jsem stál před kamerou, kterou na mě mířil Klaus Ditté, fotograf z Pasova. Přijel natočit dokument o Šumavě na zakázku
skanzenu ve Finsterau.
Za mnou stál poslední komín dávno vyhaslé sklárny.
Podzimní slunce mžouralo v mracích jako bledá odhozená skořápka.
„Trochu víc doprava.“
Stoupl jsem si trochu víc doprava.
„Trochu víc doleva.“
Stoupl jsem si trochu víc doleva.
„Trochu víc dozadu.“
Stoupl jsem si trochu víc dozadu.
„To je ono! To je ono! Tam stůj! Nehýbej se!“
Slunce se prodralo mezi mraky a kousek za Klausem se v trávě zatřpytilo modré meyrovské sklo.
„Je támhle!“ vykřikl jsem a rozběhl se k pokladu, který jsem Klausovi musel ukázat. „Tohle je Vimperk! Tohle je Šumava!“ křičel jsem.
Prohlédli jsme si sklo a Klaus ho dostal jako dárek.
Slunce zacházelo. Pomalu se blížil konec dne i natáčení.
„Stihnem to dneska?“
Klaus neodpověděl.
Vrátil jsem se na místo.
„Kde jsme to stál?“
„Někde tamhle. Ne, to není ono. Víc doprava.“
Stoupl jsem si doprava.
„Víc dozadu.“
Stoupl jsem si dozadu.
Pak bylo chvilku ticho. Světla dál ubývalo.
„No?“
„Mám nápad,“ pronesl Klaus. „Víš, já jezdím na Šumavu fotit už roky, ale pořád sám, a pořád ještě tady ničemu nerozumím. Co kdybych někdy přijel a ty mi to tady ukázal po svém, s tím, že vždycky, když uvidíš něco, co by se mi mohlo líbit, se k tomu rozběhneš a budeš přitom křičet?“
V tu chvíli jsem věděl, že oba v krajině, kterou zachvátil zánik, najdeme spoustu zničených věcí i jejich zapomenutou krásu.
Tak začala kniha, ve které jsme se spojili s ruinami a stíny našeho starého světa.
To, co opouštíme, šediví a mění se v popel.
My ho ale rozfoukáváme v nové plameny.
Tak vypadají naše opuštěné zázraky.
Schatz und Schrei
Die letzten Überreste der einst berühmten Meyr Glashütte in Winterberg sind ein Schornstein und ein Schloss, das jetzt eher wie ein verlassenes Gemüselager aussieht, obwohl es in unserer Kindheit sogar in eine Musikschule umgewandelt wurde.
Immer wenn ich bei der Glashütte stehe, kommt mir dieselbe Frage in den Sinn:
Ist es unser Schicksal, das allmähliche Verschwinden der Realität, die wir so gut kennen und ein Leben lang bewohnen, zu beobachten, dabei zu altern und Zeugen zu werden, wie eine neue Realität – eine, die den Jungen gehört und mit ihren Visionen und Ideen gefüllt ist– diese
Welt erobert?
Ja, denn das ist natürlich.
Es ist unvermeidlich.
Es ist richtig.
Aber es stimmt nicht immer.
Am Freitag, den 18. Oktober 2018, stand ich vor einer Kamera, die auf mich gerichtet war, gehalten von Klaus Ditté, einem Fotografen aus Passau. Er war gekommen, um im Auftrag des Freilichtmuseums in Finsterau eine Dokumentation über den Böhmerwald zu drehen.
Hinter mir stand der letzte Schornstein der längst erloschenen Glashütte. Die Herbstsonne lugte blass wie eine weggeworfene Eierschale durch die Wolken.
„Ein bisschen nach rechts.“
Ich trat ein Stück nach rechts.
„Jetzt ein bisschen nach links.“
Ich trat ein Stück nach links.
„Ein Stück weiter zurück.“
Ich trat ein Stück zurück.
„Das ist es! Genau dort! Bleib stehen! Nicht bewegen!“
Die Sonne brach durch die Wolken, und direkt hinter Klaus funkelte im Gras ein Stück blaues Meyr-Glas.
„Da ist es!“ rief ich und rannte zu dem Schatz, den ich Klaus zeigen musste. „Das ist Vimperk! Das ist der Böhmerwald!“ schrie ich.
Wir betrachteten das Glas, und Klaus bekam es als Geschenk.
Die Sonne ging langsam unter. Der Tag und die Dreharbeiten neigten sich dem Ende zu.
„Schaffen wir das heute noch?“
Klaus antwortete nicht.
Ich kehrte zu meinem Platz zurück.
„Wo habe ich gestanden?“
„Irgendwo da drüben. Nein, das ist es nicht.
Etwas weiter rechts.“
Ich trat nach rechts.
„Weiter zurück.“
Ich trat zurück.
„Ein bisschen nach rechts.“
Ich trat ein Stück nach rechts.
Dann war es einen Moment still. Das Licht schwand weiter.
„Und?“
„Ich habe eine Idee,“ sagte Klaus. „Weißt du, ich komme seit Jahren in den Böhmerwald, um zu fotografieren, aber immer allein, und ich verstehe hier immer noch nichts. Was wäre, wenn ich mal herkomme, und du zeigst mir alles auf deine Weise? Und immer, wenn du etwas siehst, das mir gefallen könnte, rennst du darauf zu und schreist dabei?“
In diesem Moment wusste ich, dass wir beide in einer Landschaft, die dem Verfall preisgegeben ist, noch viele Dinge finden um ihre Schönheit zu zeigen.
So begann das Buch, in dem wir uns mit den Ruinen und Schatten unserer alten Welt verbanden.
Das, was davon übrig ist, wird grau und verwandelt sich in Asche.
Aber wir entfachen daraus neue Flammen.
So sehen unsere verlassenen Wunder aus.
Čtyři kapitoly černobílé obrazové písně z česko-bavorského příhraničí, opentlené poetickými texty otevřou vnímavým a nepředpojatým čtenářům nový úhel pohledu na dědictví minulosti a umožní jim objevovat v krajině průniky mezi světlem a tmou, spatřit svébytné kouzlo zániku, vidět opomíjenou a přitom všudypřítomnou nedokonalost (autoři pro ni vymysleli nové slovo – šepsismus) a přemýšlet o naději.
Vier Kapitel einer schwarzweißen Bilddichtung aus dem böhmisch-bayerischen Grenzgebiet, umrahmt von poetischen Texten, eröffnen aufmerksamen und unvoreingenommenen Lesern eine neue Perspektive auf das Erbe der Vergangenheit. Sie ermöglichen es, Durchlässe zwischen Licht und Dunkel in der Landschaft zu entdecken, die eigenwillige Schönheit des Verfalls zu erkennen, die übersehene und doch allgegenwärtige Unvollkommenheit zu sehen (die Autoren prägten dafür ein neues Wort – Schepsismus) und über Hoffnung nachzudenken.
Kolik kroků je od společných výletů až ke společné knížce?
Wie viele Schritte sind es von gemeinsamen Ausflügen bis zu einem gemeinsamen Buch?
Idea knížky vznikala pomalu během společných toulek a výletů šumavskou divočinou, ruinami kdysi prosperujících továren, statků či usedlostí nebo periferními kouty pošumavských městeček a vísek. Na začátku nebyl žádný plán. Představa společné knížky, v níž by shrnuli to podstatné ze svých výletů, se rýsovala pomalu a plaše. Autoři nepospíchali a sledovali se zatajeným dechem, jak mlhavá představa zapouští kořínky, rozrůstá se a větví do dalších plánů. „Čechům vždycky trvá dlouho, než svojí zemi vrátí její krásu“, usmívá se vševědoucně autor fotografií Klaus Ditté, jehož tajemné neznámo za posledním hraničním kamenem lákalo ještě před pádem železné opony.
Die Idee zum Buch entwickelte sich langsam während gemeinsamer Wanderungen und Ausflüge in die Wildnis des Böhmerwaldes, zu Ruinen einst florierender Fabriken, Gutshöfen oder Bauernhöfen sowie zu abgelegenen Winkeln von Städtchen und Dörfern des Vorlands. Am Anfang stand kein Plan. Die Vorstellung eines gemeinsamen Buches, das die Essenz ihrer Erkundungen einfängt, entstand langsam und zaghaft. Die Autoren ließen sich Zeit und beobachteten mit angehaltenem Atem, wie die nebelhafte Idee Wurzeln schlug, wuchs und sich in weitere Pläne verzweigte. "Die Tschechen brauchen glücklicherweise immer etwas länger, um ihrem Land seine Schönheit zurückzugeben", lächelt der Fotograf Klaus Ditté, den das geheimnisvolle Unbekannte jenseits des letzten Grenzsteins schon vor dem Fall des Eisernen Vorhangs faszinierte.
Opuštěné zázraky?
Verlassene Wunder?
Zázraky existují, jen si k nim musíme umět najít cestu. „Máme tendenci vnímat zánik jako veskrze negativní věc, která by tím pádem měla být ošklivá a depresivní. Ale zánik je současně také nový počátek a my máme unikátní možnost vidět obojí najednou. Je to jako starý, uschlý strom v lese, který je zdánlivě mrtvý, ale který je při pohledu zblízka zárodkem nového života“, doplňují se navzájem autoři.
Wunder gibt es, wir müssen nur wissen, wie wir den Weg zu ihnen finden. "Wir neigen dazu, den Verfall als etwas rein Negatives zu betrachten, das folglich hässlich und deprimierend sein muss. Doch Verfall ist gleichzeitig ein Neuanfang, und wir haben die einzigartige Möglichkeit, beides gleichzeitig zu sehen. Es ist wie ein alter, vertrockneter Baum im Wald, der scheinbar tot ist, aber aus nächster Nähe betrachtet zum Keim neuen Lebens wird", ergänzen sich die Autoren gegenseitig.
Krása v ošklivosti?
Schönheit in der Hässlichkeit?
Jedna z prvních věcí, které se musí zbavit každý, kdo chce něco objevovat, jsou předsudky. Odvykli jsme hledat tajemství v zániku, nacházet krásu ve zmaru a radovat se ze zdánlivě bezcenných maličkostí. Naší knížku je proto možné brát i jako jakýsi experimentální návod pro všechny, kteří se nebojí to také zkusit.
Eines der ersten Dinge, mit denen jeder, der etwas entdecken will, aufräumen muss, sind Vorurteile. Wir haben uns daran gewöhnt, in der Auslöschung ein Geheimnis zu sehen, in der Zerstörung Schönheit zu finden und uns an scheinbar wertlosen Kleinigkeiten zu erfreuen. Unser Buch kann daher als eine Art experimenteller Leitfaden für alle angesehen werden, die sich nicht scheuen, es zu versuchen.
Na realizaci knihy budeme od první poloviny dubna pořádat sbírku na Donio.cz. Podpořit její vznik můžete i prostřednictvím níže uvedeného QR kódu a to jakoukoli částkou.
Díky!
Ab der ersten Aprilhälfte werden wir auf Donio.cz eine Sammlung für die Realisierung des Buches veranstalten. Sie können auch die Erstellung des Buches unterstützen, indem Sie den QR-Code mit einem beliebigen Betrag verwenden.
Danke!
IBAN: CZ46 2010 0000 0029 0263 2014
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX
Kontowährung: EUR
Recenze a články / Rezensionen und Artikel
Ukázka fotografií z této kapitoly / Beispielbilder aus diesem Kapitel.
Ukázka fotografií z této kapitoly / Beispielbilder aus diesem Kapitel.
Ukázka fotografií z této kapitoly / Beispielbilder aus diesem Kapitel.
Ukázka fotografií z této kapitoly / Beispielbilder aus diesem Kapitel.
Historie znovuobjevování krásy v krajině opuštěných zázraků
Eine Geschichte der Wiederentdeckung der Schönheit in einer Landschaft der verlassenen Wunder
Na obrázku výše je fotografie výtisku z recenzní před-série 50 ks. Tato malonákladová verze nemá tvrdou vazbu. Die Abbildung oben zeigt ein Foto eines Rezensionsexemplars der Vorserie mit 50 Exemplaren. Diese kleine Auflage hat kein Hardcover.
Klaus Ditté
* 1960 — Narodil se v Heilbronnu, od roku 2009 žije v Pasově a od roku 1980 cestuje po česko-bavorském pohraničí, Skandinávii, USA a Japonsku. Miluje fotografie Jeffa Walla, Roberta Franka a Diane Arbusové. Čte Kafku, Faulknera, Kawabatu a sleduje filmy Kurosawy, Bergmana, Scorseseho a Tarkovského. Od roku 1989 fotí na volné noze (fine-photography) a má za sebou řadu výstav doma i v zahraničí. V současné době se jeho umělecká tvorba zaměřuje na Japonsko a Česko.
Geboren in Heilbronn, seit 2009 wohnt er in Passau. Ab 1980 reist er in das tschechischbayerische Grenzgebiet, nach Skandinavien, die USA und nach Japan. Er liebt die Fotografien von Jeff Wall, Rober Frank und Diane Arbus. Er liest Kafka, Faulkner, Kawabata und schaut Filme von Kurosawa, Bergman, Scorsese und Tarkovski. Seit 1989 ist er selbständiger Fotograf mit „fine-photography“ und zeigt zahlreiche Ausstellungen im In-und Ausland.
Japan und Tschechien sind aktuelle Schwerpunkte seiner künstlerischen Arbeit.
VERÖFFENTLICHUNGEN / KNIŽNÍ PUBLIKACE:
• Hölderlin – Ein Gedicht ist eine Frage ist ein Bild (Lauffen a.N. 2005)
• Wildnis (Nationalparkmuseum Bayerischer Wald 2009)
• Flowers, Kunst am Bau (Heilbronn 2015)
• Natürlich wohnen (Passau 2018)
• Gestaltung Kunst Handwerk (2012, 2014 und 2020, Stuttgart)
• Flow/glow (Akita, Japan und Passau 2024)
• Verlassene Wunder (Budweis 2025)
AUSSTELLUNGEN (AUSWAHL) / VÝSTAVY (VÝBĚR):
• Polaroids, Eindhoven NL 1998
• Angesichts der Dinge, Schwäbisch Hall 1999
• Das Dilemma des Bildlesers, Heilbronn 2002
• Wildnis, Nationalparkzentrum Falkenstein 2009
• Wildnis, Passau 2014
• Alter Ego, Passau 2018
• flow/glow, Akita Japan 2024
• Verlassene Wunder, Freyung, Vodňany 2025
Martin Sichinger
* 1967 — narodil se ve Vimperku, kde navštěvoval gymnázium. V Plzni pak vystudoval pedagogickou fakultu. Pobýval v zahraničí, nyní žije s rodinou v Praze a živí se jako učitel angličtiny a češtiny. Od roku 2019 je motorem festivalu Šumava Litera.
Er wurde in Vimperk geboren, wo er das Gymnasium besuchte. Anschließend absolvierte er die Fakultät für Pädagogik in Pilsen. Er lebte im Ausland, wohnt jetzt mit seiner Familie in Prag und verdient seinen Lebensunterhalt als Lehrer für Englisch und Tschechisch. Seit 2019 ist er der Motor des Šumava Litera Festivals.
DÍLO / ARBEIT:
• K Červené hoře (1990, Velarium)
• Velmi málo (1993, Velarium)
• Houska na krámě (1996, Velarium)
• Přes čáry a vlny (2005, Petrov)
• Cukrový klaun (2008, Knižní klub)
Literární cena Knižního klubu
• Hudba pro Anvilany (2010, Argo)
• Jediná bytost (2010, Knižní klub)
• Duchové Šumavy (2012, 65. pole)
• Meyrovo sklo (2014, 65. pole)
Cena Johanna Steinbrenera, 1. místo – ŠL 2015
• Poslední šumavská pastvina (2016, 65. pole)
Kniha roku – ŠL 2017
Cena Johanna Steinbrenera, 1. místo – ŠL 2017
Cena čtenářů knihoven – ŠL 2017)
• Meyrs Glas (2017, Ohetaler Verlag)
• Kocovina šumavského léta (2018, 65. pole)
• Divocí sekáči – Šumava 1947 (2022, 65. pole)
• Zítra přijde Olah (2023, Knižní klub)
Literární cena Knižního klubu
• Panna Marie od Sedmi zlodějů (2024, 65. pole)
Řekli nebo napsali o knížce / Sie sagten oder schrieben über das Buch
„Sehr schöne Fotos. Da hätte man mal Lust, wieder in eine Dunkelkammer zu verschwinden…“
Tobias Schorr
photographer, tour guide & operator (2025)
Jak bude vypadat finální kniha / Wie das endgültige Buch aussehen wird
OPUŠTĚNÉ ZÁZRAKY / VERLASSENE WUNDER
Technické parametry knihy / Technische Parameter des Buches
69 černobílých fotografií a 6 poetických črt / 69 Schwarz-Weiß-Fotos und 6 poetische Beiträge
Rozměr / Abmessungen: 240 x 210 mm
Papír pro knižní blok / Papier für Buchblock: Volumen 150 g
Počet stran / Anzahl der Seiten: 104
Vazba / Verbindung: tvrdá / hardcover V8
Potah obálky / Abdeckung: Volumen 135 g
Barevnost / Farbe: černobílá (kvůli co nejsytější černé je kniha tištěna 4barevným tiskem) / schwarz-weiß (für das satteste Schwarz ist das Buch 4-farbig gedruckt)
ISBN 978-80-908200-5-0
Na obrázku výše je fotografie výtisku z recenzní před-série 50 ks. Tato malonákladová verze nemá tvrdou vazbu. Die Abbildung oben zeigt ein Foto eines Rezensionsexemplars der Vorserie mit 50 Exemplaren. Diese kleine Auflage hat kein Hardcover.
Zázemí projektu
Projekt-Hintergrund
Nakladatelství VelariumKnihy über GrenzeHarpuna :: design & multimedia
© Velarium, 1986–2025 ● ● ● Harpuna :: design & multimedia